karrenBarcelonu jsme navštívili několikrát a vždy nás uchvacuje veledílo Antoni Gaudího a jeho pokračovatelů…
„Ať konstrukce portálů a věží působí především jako čistá architektura – fantasticky, ale ze stavebně technického hlediska účelně -, pak každý prvek tohoto kostela přece jen plní současně i druhou, pro Gaudího snad ještě důležitější, symbolickou funkci.“ (R. Zerbst)
Celá katedrála má být zpodobněním Kristova mystického těla, jehož nejvyšší věž má čnít jako hlava nad zbytkem stavby. Nákresy zatím nedokončené katedrály dokonce uvažují o velkém světelném reflektoru na jejím konci; věž se pak má podobat majáku, který osvětluje okolí, a potvrzovat Kristova slova: „Já jsem světlo.“ Dvanáct menších věží kolem symbolizuje dvanáct apoštolů. Čtyři sloupy uvnitř chrámu jsou odkazem ke čtyřem postním obdobím liturgického roku; měly být doplněny fontánou a lucernou jako symbol očištění ohněm a vodou.
Matematická kritéria, čísla a řád se stala pro chápání světa a jeho uměleckému zpodobení klíčovými již ve starověku a toto vnímání přejala i středověká estetika ovlivněná pasáží z Knihy moudrosti (11, 20): „Ale ty jsi všechno uspořádal s mírou, počtem a váhou.“ Již stavitelé středověkých katedrál tedy vytvářeli pro své stavby číselné programy a své plány často podřizovali nejen symbolice čísel, ale i symbolům geometrickým, ornamentálním, figurálním ad. V tomto ohledu tedy vidíme, že Gaudí svým chrámem nepřináší nic významně programově nového. V čem lze tedy spatřit posun v jeho díle? Je jen odkazem k minulosti nebo se stává jeho koncept v nějakém ohledu inovativním a platným i pro jeho dobu?
…
U Gaudího se však nejedná o napodobení reality a reálné přírody jen u jednotlivých ozdobných prvků stavby (sochy a reliéfy). Samotné architektonické vyjádření chrámu je zde svébytně povýšeno na zpodobování přírody: věže stavby převzaly svůj vzor v lasturách, které moře vyplavuje na pobřeží Barcelony (existují domněnky, že vítr pronikající děrováním „lasturických“ věží by měl způsobovat akustický efekt dojmu zpívajícího sboru), sloupy uvnitř chrámu byly vytvořeny pod inspirací větvení korun stromů tak, že působí dojmem jakéhosi lesa sloupů.:
„Jeho umíněná konstrukce sloupů má přitom podivuhodný vedlejší účinek. Takto konstruované kostelní lodě působí skoro éterickou lehkostí. Zdá se, jako by sloupy nenesly vůbec žádné zatížení. Gaudí dokonce mluvil o tom, že u něho neexistuje klasický rozpor zatížení a nosnosti. Ilustrací této teoretické formulace je sloup z východní fasády; jako podstavec sloupu zde Gaudí vytvořil dvě velké želvy. Zdá se, že sloup vyrůstá z krunýře, že se tedy vypíná do výšky, i když by vlastně musel zvíře rozdrtit. Zřídka najdeme architektonickou teorii takto plasticky vyjádřenou obrazem.“ (R. Zerbst)
Jiný výklad významu použití želv jako podstavce sloupu hovoří o symbolickém poselství latinského hesla „Festina lente“ (Spěchej pomalu.). Symbolika se zde netýká jen architektonických teorií a uspořádání chrámu, ale symboly odkazující na křesťanskou mystiku najdeme i v mnoha jemných detailech. Například na portálu Lásky se znázorněním Kristova narození nalézáme sochu pelikána jako symbol lásky. Zakončení dvanácti věží vypadá jako biskupská mitra a symbolizuje vztah mezi apoštolstvím a biskupstvím. Symbolické je i ztvárnění západní strany s ukřižováním Krista:
„V souladu se spíše smutnou pesimistickou tematikou této fasády zde chybí jakákoliv ornamentální výzdoba; tak převládají hrubé drsné tvary.“ (R. Zerbst)
Tím Gaudí posunuje další hranice: symbolem se již nestává jen samo vyobrazené jako objekt, ale i způsob, jakým se zobrazuje; nejen kód, ale i způsob kódování.
Více o Gaudího životě a díle:
ZERBST, Rainer. Gaudí: architektonické dílo. Köln: TASCHEN & Praha: Slovart, 2010. 239 s. ISBN 9783836525596.
